Listopad 2009

Výchova dítěte? Někdy bývám na dně…

29. listopadu 2009 v 13:52 | Zdena |  Vše o Rodině
Vydržela jsem mu to vysvětlovat asi pět minut a pak mi ruply nervy. Poslala jsem ho od stolu, když se neumí chovat. Oznámila jsem mu, že když nechce jíst večeři, nebude jíst nic. Ještě má možnost, až se náležitě vyvzteká, vrátit se a sníst chleba s tvarohovou pomazánkou a zeleninu. Pokud to neudělá, nebude mít nic, rozhodně ne sladký tvaroh!

Jenže on se vztekal a vztekal a do toho chtěla nakojit mladší dcera. Nemohla jsem to ječení, slzy snášet dál… Vztekle jsem Kájovi řekla, ať si vezme ten svůj tvaroh a dá mi proboha už konečně pokoj! Dočista jsem se přestala ovládat a není to poprvé. Byla jsem naštvaná sama na sebe, že se takovou situaci neumím zvládnout. Dokola poslouchám a čtu o tom, že dětem je třeba stanovit hranice, ale sama to prostě neumím.
Jsem příliš unavená na to být důsledná. Někdy se mi to i daří a to je pak opravdu paráda. Když Kája ví, kam může a kam nemůže a chce se mu hranice respektovat, je to úplně jiný kluk. Klidný, hodný, je s ním báječná domluva. Ale jak se zašprajcne, jsme na nervy oba!"
Jsou vám slova této unavené a pocitem viny trpící maminky povědomá? Možná ano, a dokonce je to hodně pravděpodobné. Protože…

Těžkosti jsou normální a neznamenají selhání

Ano, hranice opravdu děti potřebují k tomu, aby měly pocit jistoty a bezpečí. Aby mohly ve svém dětství získat sebevědomí. Děti neustále zkoušejí tyto hranice porušovat. Je to od nich forma provokace a pak samozřejmé některé hranice logicky s vývojem padají jako domečky z karet. A je to zcela normální. Tříleté dítě musí přecházet silnici za ruku, tak to prostě je. Šestileté už nemusí, protože samo dokáže posoudit, zdali je to v tu chvíli bezpečné.
Dítě zkouší, kam až může zajít
Dítě zkouší, kam až může zajít

// <![CDATA[ var data_5 = [{ alt: 'Dítě zkouší, kam až může zajít', small: {url: 'http://www.prozeny.cz/static/images/empty.gif'}, big: {url: 'http://www.prozeny.cz/obrazky/4505941720x583-w685h458u.jpg'}, info: '<div class="image-browser-info-title">Dítě zkouší, kam až může zajít<\/div><div class="image-browser-info-foto">Autor: samphoto.cz/jiunlimited<\/div>' }];var optObj_5 = {imagePath: '', width: 685, height: 458, thumbWidth: 1, thumbHeight: 1, useShadow: false};var g_5 = new SZN.ImageBrowser('img-5', data_5, optObj_5); // ]]>

Starší děti jsou ochotné pochopit stav ohrožení

"Nechci na děti křičet! Nechci vybuchovat, když přeteče pohár trpělivosti…," tvrdí nejedna maminka. A nejhorší je to ve chvíli, kdy se ke všemu přidá únava. Děti školou povinné, ale někdy již děti mladší, jsou schopné pochopit, že jsou chvíle, kdy je toho na maminku moc. A také, že když je toho moc, je jen krůček ke křiku a výbuchu. Cítíte-li, že se nacházíte ve stavu, kdy vás vytočí i maličkost, dejte to rodině vědět. Můžete na nástěnku vyvěsit vykřičník, udělat výmluvné gesto, zavřít se do koupelny do vany plné pěny a nechat děti tatínkovi nebo jít na zahrádku, na procházku do parku či do lesa.
Cokoliv. Zabráníte-li tomu, abyste vybuchla jako časovaná bomba, budou vás děti více respektovat. Uznají, že maminka toho má v tuto chvíli nad hlavu a je třeba jí ulevit. Náhle se stane, že si samy od sebe, bez pobízení, uklidí pokoj, že starší dcera připraví večeři a syn utře nádobí.

Proč jsou dnes děti málo odolné?

29. listopadu 2009 v 13:50 | Zdena |  Děti a vše kolem nich
A když už, tak jde o prostředí, v němž děti bezprostředně vyrůstají. Domácnosti jsou moc nablýskané, jídlo příliš sterilní a okruh lidí, mezi nimiž se pohybují, příliš úzký. "Znečištěné ovzduší se nepodílí na vzniku alergií, v průmyslových oblastech dokonce bývá alergiků méně," tvrdí alergolog Ondřej Rybníček z brněnské fakultní nemocnice.


Sterilní prostředí škodí

Není ještě jisté, co nemoci a nízkou odolnost vůči nim způsobuje. Podle doktora Rybníčka je však zřejmě nejblíže pravdě toto vysvětlení: "Žijeme v moc velké čistotě, jíme moc antibiotik, pijeme pasterizované mléko, moc očkujeme. Nic nenutí imunitní systém, aby se sám bránil," říká. "Lidé bydlící ve stájích vedle krav bývali odolnější."

Svůj díl nese i očkování

Podobné vysvětlení nabízí i Jozef Hoza, přednosta dětské kliniky pražské Všeobecné fakultní nemocnice. "Děti jsou dneska méně odolné i proto, že nechodí v raném věku tolik do kolektivu jako dříve. Sice pak mají méně dětských chorob, ale zároveň nejsou tolik odolné. Také očkování nese svůj díl viny: ano, zabrání úmrtí na nějakou nemoc, ale dítě je i kvůli němu jako ve vatičce, a když nastupuje do školy, je to pro ně šok," líčí situaci.
Více alergiků je paradoxně tam, kde je čisto
Více alergiků je paradoxně tam, kde je čisto

// <![CDATA[ var data_1 = [{ alt: 'Více alergiků je paradoxně tam, kde je čisto', small: {url: 'http://www.prozeny.cz/static/images/empty.gif'}, big: {url: 'http://www.prozeny.cz/obrazky/113652821024x683-w685h458u.jpg'}, info: '<div class="image-browser-info-title">Více alergiků je paradoxně tam, kde je čisto<\/div><div class="image-browser-info-foto">Autor: samphoto.cz/jiunlimited<\/div>' }];var optObj_1 = {imagePath: '', width: 685, height: 458, thumbWidth: 1, thumbHeight: 1, useShadow: false};var g_1 = new SZN.ImageBrowser('img-1', data_1, optObj_1); // ]]>

Crohnovou chorobou trpí už předškoláci

Dalším příkladem budiž Crohnova choroba, která způsobuje těžké střevní záněty. "Ty dříve postihovaly dospívající, spíše ale lidi mezi dvacítkou a třicítkou. Dneska? Trpí jimi předškoláci. Možná za to může umělá výživa kravským mlékem, ale jisté to není," uvažuje doktor Hoza, zaměřením revmatolog. A revma možná spouštějí virové infekce, útočící na stále méně odolné děti.

Proč přibývá dětských diabetiků?

Lze však nižší odolností vůči infekcím vysvětlit také to, že přibývá dětských diabetiků? Vždyť je to přece nemoc slinivky, při níž si tělo neumí samo vyrobit inzulin.
"Právě virové infekce podezíráme z toho, že mohou nemoc spustit," vysvětluje Jan Vavřinec, přednosta II. dětské kliniky v pražském Motole. Kromě virů se na vzniku cukrovky podílí i výživa a geny - v některých rodinách se nemoc vyskytuje opakovaně.

Genetická zátěž se zvyšuje pomalu

Projevuje se ovšem i to, že děti dnes rodí i diabetičky, které je dříve neměly. "Ty děti přicházejí na svět zdravé, ale mají zvýšené riziko nemoci," doplňuje doktor Vavřinec. Na druhou stranu ale podle lékařů není pravda, že postižených dětí přibývá i proto, že jde o potomky již nemocných rodičů. "Tak rychle by se to neprojevilo, muselo by uplynout několik století, než by se třeba počet lidí postižených nějakou chorobou tímto způsobem zdvojnásobil," dodává doktor Hoza.

Odkdy nechávat dítě samotné?

29. listopadu 2009 v 13:48 | Zdena |  Vše o Rodině
Většina maminek, když si přinese z porodnice miminko, je úzkostlivá, od děťátka se téměř nehne nebo ho neustále běhá kontrolovat: Co kdyby začalo špatně dýchat, co kdyby si "ublinklo" a začalo se dávit… "Taková starostlivost je zcela přirozená. A také to ,trénuje´ pozornost na dobu, kdy děcko přechází do batolecího věku, kdy skutečně může odněkud spadnout, něco na sebe strhnout, " uvádí pediatrička Pavlína Ostrčilová.

Jen si na chvíli odběhnout?

Mnohé maminky postupně začnou brát původně úzkostlivou starost o miminko více sportovně. Někdy si jen odskočí na kus řeči se sousedkou, jindy potřebují rychle něco naléhavého vyřídit. "Je pravda, že u novorozenců a kojenců není příliš pravděpodobné, že by se něco během chvilky skutečně stalo. Je tu ale nebezpečí, že něco nepředpokládaného ženu zdrží, a pak riziko narůstá. Například z usedavého pláče se dítě může začít zalykat, skutečně si ublinknout a začít se dávit, ,ze zoufalství´si třeba poškrábat obličejíček," varuje doktorka Ostrčilová.
Ještě důrazněji apeluje na to nenechávat o samotě batolata. "I když má maminka pocit, že dobře zná režim svého potomka a ví, jak dlouho spí, nikdy se na to nelze spolehnout. A během okamžiku si dítě ve svém nevyzpytatelném zkoumání okolí nebo prostě v rámci hledání maminky může vážně ublížit," říká lékařka.
Největší strach máme o ty nejmenší
Největší strach máme o ty nejmenší

// <![CDATA[ var data_1 = [{ alt: 'Největší strach máme o ty nejmenší', small: {url: 'http://www.prozeny.cz/static/images/empty.gif'}, big: {url: 'http://www.prozeny.cz/obrazky/6304052683x1024-w685h458u.jpg'}, info: '<div class="image-browser-info-title">Největší strach máme o ty nejmenší<\/div><div class="image-browser-info-foto">Autor: samphoto.cz/jiunlimited<\/div>' }];var optObj_1 = {imagePath: '', width: 685, height: 458, thumbWidth: 1, thumbHeight: 1, useShadow: false};var g_1 = new SZN.ImageBrowser('img-1', data_1, optObj_1); // ]]>

Bráška nebo sestřička pohlídají

Starší sourozenci bývají automaticky považováni za "chůvy", které jsou v případě potřeby snadno po ruce. Ale obecně mladším školním dětem by taková role měla být svěřována jen výjimečně a na krátkou dobu. A těm předškolním raději vůbec ne. Snad každý zkušenější rodič může potvrdit, že i v těch nejroztomilejších dětských hlavičkách se občas zrodí kuriózní nápady, z jejichž možných důsledků nám občas běhá mráz po zádech.
"Nutně jsem potřebovala skočit na poštu, která je od nás necelých deset minut. Pětiletá Klárka se cítila důležitě, že bude chvíli sama hlídat tehdy tříměsíčního Vojtíška. Když jsem se vrátila, Klárka už měla napuštěnou skoro plnou vanu a hrnula se do ní i s Vojtíškem v náručí. Ten se totiž mezitím vzbudil a Klára, protože věděla, že ho v tu dobu koupu, mi chtěla udělat radost a vykoupat ho sama. Dodneška se mi dělá špatně z představy, že bych se zdržela," popisuje svůj děs paní Milada.

Už je dost velký a samostatný

Nejčastěji začínají být děti samy doma, když začnou chodit do školy, ačkoli hned u prvňáčků si to troufne málokdo. Přesto i u těch starších je lepší, kdy je poblíž k dispozici někdo, kdo školáčka zkontroluje nebo pomůže vyřešit situaci, když se stane něco nepředpokládaného. "V tomto ohledu jsou nesporně přínosné mobilní telefony. Na jednu stranu se hojně mluví o jejich škodlivosti, ale v souvislosti s možností dítě kdykoli kontrolovat alespoň prostřednictvím telefonu a fakt, že i ono samo se může na rodiče obrátit, je určitě užitečný," míní doktorka Ostrčilová.
Jak zdůrazňuje, u mladších školních dětí nelze spoléhat na to, že už jsou velké a odpovědné, že se nic nemůže stát. "Často se snadno něčím rozptýlí, neudrží pozornost a třeba zapomenou, že nechaly zapnutou vodu nebo sporák - i když naštěstí je v naprosté většině dnešních domácností k dispozici mikrovlnná trouba, která je bezpečnější. Nebo hodí tašku za dveře a vyběhnou se spolužáky ven, kde i při zdánlivě nevinných hrách může dojít k úrazu, takže blízkost dospělých a jejich pomoc jsou nutné," dodává lékařka.
Vám rozhodně přejeme, aby vás a vašeho potomka nic takového nepotkalo. Ale jak praví přísloví, opatrnosti nikdy nezbývá.

První dny ve školce. Děs a hrůza?

29. listopadu 2009 v 13:46 | Zdena |  Vše o Rodině
Mnohé maminky si chtějí ještě užít poslední léto se svým malým potomkem a naplánují si nástup do práce na začátek září. "Není to samozřejmě pravidlem. Ale září je výhodné už kvůli tomu, že právě v tu dobu nastupuje nejvíc dětí a i ve starších třídách se objeví nováčci. Navíc i ti ostatní se vracejí po prázdninovém odloučení, takže kolektiv do značné míry znovu vzniká. Pro nováčka je to příhodné, že se necítí tak osamocený, jako kdyby vstupoval do již sehraného kolektivu," doporučuje psycholožka Radka Vrzalová, která se zaměřuje na předškolní děti a na testy školní zralosti před nástupem do školy.

Nezáleží jen na věku

Je logické, že čím starší dítě, tím by nové situace mělo snášet snáze. "U tříletých není nic neobvyklého na tom, že zpočátku se jim do školky nechce, dělá jim potíže se odloučit od mámy nebo babičky. Je třeba je vlídně povzbuzovat, uklidňovat a mít trpělivost," míní psycholožka Vrzalová. Na druhé straně existuje značné množství dětí, které od nejranějšího věku doslova "baží" po nových kontaktech, nestydí se, snadno se seznamují a nestýská se jim ani ve školce.
Zároveň psycholožka poukazuje na to, že pokud odloučení od rodiny obtížně snášejí pětiletá, tedy v podstatě předškolní děcka, je to problém k zamyšlení. "Jistě, stesk po domově je přirozený i u podstatně starších dětí. Ale pokud dítěti v pěti letech dělá problémy vydržet a zabavit se jen na část dne mimo domov, je to na pováženou. Měla by se zjistit příčina," domnívá psycholožka.
Podle ní se může jednat o přehnaně introvertní či úzkostlivé dítě, někdy je chyba na straně rodinné výchovy, kdy například rodiče svého potomka nevedou ani k elementární samostatnosti. "V každém případě by rodiče a učitelky měli spolupracovat a případně zajistit konzultaci odborníka. Jinak hrozí, že dítě bude mít zbytečné problémy ve škole," varuje. Jak dodává, proto je někdy na místě odklad školní docházky.
Bázlivější děti musíte ukonejšit
Bázlivější děti musíte ukonejšit

// <![CDATA[ var data_1 = [{ alt: 'Bázlivější děti musíte ukonejšit', small: {url: 'http://www.prozeny.cz/static/images/empty.gif'}, big: {url: 'http://www.prozeny.cz/obrazky/3208962504x756-w685h458u.jpg'}, info: '<div class="image-browser-info-title">Bázlivější děti musíte ukonejšit<\/div><div class="image-browser-info-foto">Autor: samphoto.cz/jiunlimited<\/div>' }];var optObj_1 = {imagePath: '', width: 685, height: 458, thumbWidth: 1, thumbHeight: 1, useShadow: false};var g_1 = new SZN.ImageBrowser('img-1', data_1, optObj_1); // ]]>

Čas všechno spraví?

Učitelka z mateřské školy Nina Drábová potvrzuje, že velmi často děti pláčou při příchodu, ale během chvíle si začnou hrát a na veškerý stesk zapomenou. "Chápu, že pro maminky je těžké nechat nám tu plačící dítě, takže se snažíme jim vysvětlovat, že to je jen v okamžiku loučení a že nemusejí mít starosti, že by tu jejich potomek proplakal celý den," popisuje Nina Drábová, jak většinou takové situace probíhají.
Nicméně připouští, že jsou i děti, pro které je celý den zjevným utrpením. Většinou moc nekomunikují s ostatními a spíše se upínají k učitelkám, jakoby v nich hledaly "náhradní mámu", která je bude "individuálně konejšit". "Samozřejmě se o to snažíme, ale nejde se stále věnovat jednomu dítěti na úkor ostatních. Je však důležité, aby dítě u někoho našlo pocit jistoty. Pak se snáze sžije i s ostatními. Každopádně naprostá většina si po delší či kratší době zvykne," uvádí učitelka Drábová.

Hurá! Do školky!

Ideální je pochopitelně situace, kdy se váš potomek do školky spontánně těší. Některé ratolesti odmalička vyhledávají širší společnost. "Takové děti doma mnohdy neustále vyžadují pozornost nebo se nudí a pak tropí neplechy. Takže maminky nemusejí mít žádné výčitky, když alespoň na část dne dají dítě do školky, kde získá nové podněty. Zkrátka je to přínosné pro obě strany," říká psycholožka Radka Vrzalová.
Jak dodává, ani v nejmenším to ale neznamená, že školka poskytne a naučí dítě všechno, že nahradí nezbytnou rodinnou péči a pozornost. "Básničky, pohádky, společné hry a procházky - to vše by rodiče měli poskytovat. A ne si říkat - vždyť ho všechno naučí ve školce. Navíc nejde jen o to, co se dítě naučí, ale také o rozvíjení vzájemného vztahu," zdůrazňuje psycholožka.
Na závěr je třeba připomenout, že je důležité dítě s předstihem motivovat, aby se do školky těšilo - lákat ho na nové kamarády, hračky, začít ho cíleně co nejvíc zapojovat mezi jiné děti.

Kapesné. Kolik dávat?

29. listopadu 2009 v 13:43 | Zdena |  Vše o Rodině
Kapesné je u nás běžnou součástí života většiny dětí. Podle statistik za poslední čtyři roky dostávají děti ve věku od dvanácti do šestnáct let v průměru asi čtyři sta padesát korun na měsíc. Více než polovina rodičů dává dětem kapesné jednou za měsíc, po své výplatě. A asi čtvrtina rodičů vyplácí menší částky kapesného pravidelně každý týden. Ostatní rodiče volí různé alternativní termíny vyplácení. Do kapesného se nezapočítávají jednorázové dárky v podobě financí, například když dítě dostane od babičky k narozeninám něco málo na přilepšenou. I tak lze ale říci, že částky, jež české děti dostávají, nejsou zanedbatelné.

K čemu je kapesné určeno?

Než se ale rozhodnete, jak vysoké kapesné svým dětem budete dávat, měla byste zvážit, co všechno si za vámi poskytnuté peníze bude muset (anebo moci) dítě koupit. "Někteří rodiče dávají dětem kapesné větší, přesahující i tisícikorunu měsíčně, ale na oplátku předpokládají, že si za to obstarají některé nezbytné drobnosti, například svačinu do školy nebo třeba kredit do mobilního telefonu. Jiní rodiče dávají kapesné menší, ale zase dětem většinu výdajů platí," říká psycholog Vojtěch Benda. A to je právě otázka, na kterou byste si měla umět odpovědět, než výši kapesného určíte. A váš potomek by s tím měl být také srozuměn. Pochopitelně že pokud ponecháte dítěti větší obnos peněz, které mu dáte navíc nárazově jednou za měsíc, hrozí, že je všechny utratí během chvilky. A třeba si nakoupí úplné zbytečnosti. Tomu se právě někteří rodiče snaží předejít tím, že kapesné vyplácejí každý týden.
Kapesné učí děti přemýšlet nad výdaji
Kapesné učí děti přemýšlet nad výdaji

// <![CDATA[ var data_1 = [{ alt: 'Kapesné učí děti přemýšlet nad výdaji', small: {url: 'http://www.prozeny.cz/static/images/empty.gif'}, big: {url: 'http://www.prozeny.cz/obrazky/shutterstock23424487-w685h458u.jpg'}, info: '<div class="image-browser-info-title">Kapesné učí děti přemýšlet nad výdaji<\/div><div class="image-browser-info-foto">Autor: shutterstock.com<\/div>' }];var optObj_1 = {imagePath: '', width: 685, height: 458, thumbWidth: 1, thumbHeight: 1, useShadow: false};var g_1 = new SZN.ImageBrowser('img-1', data_1, optObj_1); // ]]>

Naučí se dítě hospodařit?

Je pochopitelné, že si dítě za kapesné nebude neustále kupovat jen potřebné věci, jako jsou svačiny do školy a podobně. Z měsíčního příjmu by mělo mít možnost koupit si občas i něco pro radost. Výhodou kapesného je, že se dítě naučí nakládat s penězi. Brzo pochopí, že když všechno utratí první den, zbytek měsíce nebo týdne bude bez svačin anebo jiné zábavy. "Nedopřát dětem možnost samostatného rozhodování o tom, co si koupí a za kolik, je nesprávné. Chcete-li mít z dítěte jednou dospělého člověka, který zná hodnotu peněz, ale umí si jich i vážit, bude potřeba, aby si to v dětství vyzkoušelo. Kapesné je vlastně taková hra na pohyb ve skutečném světě financí," vysvětluje psycholog Benda.

Kdo nedostával nic...

Pokud dítě kapesné nemá, může mít v dospělosti problémy se vztahem k penězům. Buď z něho vyroste obrovský šetřílek, anebo mu žádná výplata dlouho nevydrží. "Jako malá jsme já ani sestra nikdy kapesné nedostávaly. Dnes jsme sice každá jiná, ale vztah k penězům nemáme žádná zcela běžný. Ona je obrovský šetřílek a než si koupí třeba jedno tričko, oběhne všechny obchody a porovnává ceny. Hodně o všem přemýšlí a vše neustále přepočítává. Je to extrém. Já, musím se přiznat, v současné době splácím dluhů více, než je zdrávo. Ale naštěstí budu brzo ze špatného období venku. A pak rodinné finance povede manžel," vypráví jednatřicetiletá tlumočnice Ina.

Teror: Válka mezi sourozenci!

29. listopadu 2009 v 13:41 | Zdena |  Vše o Rodině

Nenávidím bráchu!

Každé druhé dítě vám řekne, že svého bratra či sestru nemá rád, nebo s ním nevychází příliš dobře. Na vině může být žárlivost, pocit, že rodiče jednoho potomka mají radši než toho druhého (tímto sebeklamem trpí hlavně dívky, snad proto, že jsou více citově založené) apod. Obvykle se tyhle "záchvaty" objevují ve stadiu rané puberty okolo dvanáctého roku života. V pozdním období jako by horký brambor vychladl, a dospívající dítě již situaci vidí jinak. Nicméně obě pohlaví zastávají shodný názor: Rodinné hádky vznikají hlavně kvůli sourozencům. Oni jsou to zlo!

Taktika vymítání ďábla

Jako rodič máte nelehkou úlohu a pozici, nicméně váš postoj k rozepřím by děti měly znát již odmala. Nikdy by se před sebou neměly porovnávat, nebo snad házet do "jednoho pytle". Proč? Jejich osobnost, charakteristika ani potřeby si určitě nejsou podobné, z čehož vyplývá i odlišný přístup v jednání. Kritikou ani výčitkami se toho taky moc nesvede, neboť dítě ztratí sebevědomí a důvěru ve vlastní rodinu, která se podle něj stane místem bez práva a férového jednání.
Když už nastane konfliktní situace, všimněte si postoje staršího dítěte. Pravděpodobně zaujme pozici ublíženého, protože to mladší před ním dostane přednost. Někteří rodiče to zaobalí často omílanou větu: "Jsi starší, máš mít rozum. Nenech se od ní (něj) vyprovokovat." Jenže tím se dopouštějí upřednostnění druhého dítěte, které tím pádem nabude dojmu, že si může beztrestně dělat, co se mu zlíbí. Jelikož jsou sourozenecké spory choulostivým tématem, vyžadují jednání v rukavičkách. Jak tedy při nich postupovat?
  • Nestavte ihned do práva mladší dítě.
  • Staňte se pouze nestranným pozorovatelem, který je ochotný nechat k věci promluvit obě strany. Nenechte se však vtáhnout do děje tak, abyste sami začali být nervózní. Mějte na paměti, že vaším zájmem je rozřešit, čeho se hádka týkala, nikoliv kdo s ní začal.
  • Neomlouvejte ani jednoho z nich.
  • Berte obě své děti jako jednotlivé osobnosti, a tak se k nim i chovejte. Nikdo by neměl mít dojem, že jeho kvality jsou nedoceněny a přehlíženy.
  • Nekřičte, když křičí oni.
  • I po jeho (nebo jejich) nepřípustném jednání a pokárání dejte najevo, že stále cítíte náklonnost.
Některé spory mohou přerůst v nenávist
Některé spory mohou přerůst v nenávist

// <![CDATA[ var data_1 = [{ alt: 'Některé spory mohou přerůst v nenávist', small: {url: 'http://www.prozeny.cz/static/images/empty.gif'}, big: {url: 'http://www.prozeny.cz/obrazky/shutterstock27598111-w685h458u.jpg'}, info: '<div class="image-browser-info-title">Některé spory mohou přerůst v nenávist<\/div><div class="image-browser-info-foto">Autor: shutterstock.com<\/div>' }];var optObj_1 = {imagePath: '', width: 685, height: 458, thumbWidth: 1, thumbHeight: 1, useShadow: false};var g_1 = new SZN.ImageBrowser('img-1', data_1, optObj_1); // ]]>
"Do sporů by se nemělo zasahovat," vysvětluje psycholožka Jitka Bukáčková. "Děti se učí prosazovat své názory, a to je pro ně velmi důležité. Nicméně když se k sobě nechovají zrovna férově, upozorněte je na nevhodnost takového jednání. Je dobré uvědomit si, že si to budou brát i do dalšího života.

Uznat chybu? Nikdy!

Změnit názor není výrazem slabosti, nýbrž uznání. Proto se náhlého obratu nebojte, když vás k tomu zjištěné skutečnosti dovednou. Nejdůležitější je ovládat svůj hněv. Když vás konflikty dětí naštvou, místo okamžité spuštění bouřky jim racionálně vysvětlete, co a jak cítíte. Vhodným řešením je i návrh oddechového času, neboť po vychladnutí horkých hlav se stresové situace řeší lépe.

Co se v mládí naučíš…

Psycholožka Jitka Bukáčková dodává: "Sourozenci se mezi sebou učí budoucím vzorcům chování. Oni prakticky zkouší a nacvičují, co si mohou, nebo nemohou dovolit k druhým lidem. Mnohdy pak tyto naučené vzorce používají celý život. Někdy je ovšem musí změnit. Příklad: Představte si ženu, která v primární rodině byla nejstarší, že si vezme muže, který byl také nejstarším. Tito dva jedinci, jestliže své naučené chování z dětství nezmění a vzájemně se nepřizpůsobí, budou mít s největší pravděpodobností velmi konfliktní manželství. Proto při poznávání svého partnera je dobré vědět jeho postavení v sourozeneckých vztazích. Dopředu je tak možné odhadnout jeho budoucí chování v manželství.

Jak mluvit s puberťákem a nezabít ho?!

29. listopadu 2009 v 13:38 | Zdena |  Vše o Rodině
Když jedna strana neposlouchá a ta druhá naopak není vyslechnuta, komunikace drhne. V mnohých rodinách jsou tak na programu dne nepříjemné hádky. Jenže otevřeně si popovídat s dospívajícími není zrovna jednoduché. Rodič musí být připraven je přijmout. V první řadě je třeba soustředit pozornost opravdu jen na stěžující si dítko, které si žádá váš zájem. To znamená odsunout se od počítače, vypnout televizi, odložit knihu a vnímat.
Občas projevte vstřícnost a prostě je požádejte o radu a proberte s nimi jejich myšlenky i přesto, že se s nimi neztotožňujete. Nevynechávejte ani ožehavá témata, jako například rodinné krize. Dítě často pozná, že něco není v pořádku, a je z toho nervózní. Odhalení pocitů a otevřená diskuse mohou vyčistit vzduch. Zvlášť když zůstanete nezaujatí vůči jeho názorům. Ale jak konkrétně dítěti naznačit, že doma nastaly "zlé" časy?
"Pro rodiče je velmi těžké sdělit vlastnímu dítěti, že existuje nějaký problém. Důvody pro to jsou zcela přízemní. Nemůžeme totiž zabránit cizím lidem, aby dítěti sdělili svou vlastní verzi našeho problému, aby nevhodnou otázkou, sdělením, nezasáhli nepřipravené dítě v citlivém bodu," vysvětluje dětský psycholog Václav Mertin. "Ovšem podobně nemůžeme zabránit ani dítěti, aby neobjevilo nějakou indicii, nezaslechlo větu, slovo, které mezi sebou vedou dospělí. A pak hrozí nebezpečí, že si bude domýšlet, spekulovat, vytvářet vlastní verze. A ty mohou být horší než skutečnost. Tím, že dospělí mluví s dítětem, podporují zároveň i to, aby dítě mluvilo s nimi."

Odpusťte si komentáře

Všeobecně platí, že pomáhá, když se o vlastních pocitech hovoří. Nemusíte ani dostat radu, stačí jen vyslechnutí, aby se věci zdály jasnější. Proto když mají děti problém, měly by mít důvěru v to, že je rodiče vyslechnou. Témata se pravděpodobně budou týkat jich samotných nebo přátel. Jen ať vyprávějí o tom, co je zajímá. Chtějí vás zaujmout, avšak bez vašich zbytečných "chytrých" komentářů či snad stočením dialogu někam jinam, jako: "Řekni mi radši, jak bylo ve škole, a nestarej se o ostatní. Ti s námi nebydlí, tak nevím, proč o nich musím tohle poslouchat."
Nevynucujte si pozornost za každou cenu
Nevynucujte si pozornost za každou cenu

// <![CDATA[ var data_1 = [{ alt: 'Nevynucujte si pozornost za každou cenu', small: {url: 'http://www.prozeny.cz/static/images/empty.gif'}, big: {url: 'http://www.prozeny.cz/obrazky/shutterstock24147523-w685h458u.jpg'}, info: '<div class="image-browser-info-title">Nevynucujte si pozornost za každou cenu<\/div><div class="image-browser-info-foto">Autor: shutterstock.com<\/div>' }];var optObj_1 = {imagePath: '', width: 685, height: 458, thumbWidth: 1, thumbHeight: 1, useShadow: false};var g_1 = new SZN.ImageBrowser('img-1', data_1, optObj_1); // ]]>

Ctěte soukromí!

Pokud máte pocit, že se váš potomek něčím trápí, avšak sám to nepřizná, musíte taktně poukázat na to, že jste připraveni ho vyslechnout - a bez násilí. Co to znamená? Tak jako dítě někdy pokouší vaši trpělivost vynucováním pozornosti, někdy to dělají i rodiče. Prohledávají svým ratolestem pokoje, čtou jejich deníky apod. To je ale hrubý zásah do soukromí! Jste-li si jisti, že vše není tak, jak má být, převezměte nad situací kontrolu a jděte se zeptat, zda si nechce s vámi promluvit. Pokud odpoví, že ne, nenaléhejte, ale jen ho upozorněte, že až bude potřebovat s čímkoliv poradit, ať se na vás obrátí. Dospívající si sám zhodnotí, zda nabídku přijme, a nebude se vámi cítit tlačený. Přece jen ale máme tipy, jak postupovat, aby se dítě lépe otevřelo.

Výčitky jsou k ničemu

Podle PhDr. Václava Mertina můžeme udělat následující: "Existují dva způsoby, jak zvýšit pravděpodobnost, že s námi potomek bude otevřeně komunikovat. První je, že od útlého věku vytváříme a posilujeme v dítěti jistotu, že nám může říct všechno a že žádné informace nezneužijeme proti němu. Musí se s námi cítit v bezpečí, musí vědět, že budeme vždy stát při něm, ať se stane, co se stane. Lamentace, výčitky, nadávky a slzy nepatří ke správnému výchovnému repertoáru.
Druhý recept spočívá v tom, že se snažíme porozumět situaci dítěte, bez toho, že by nám všechno řeklo samo. Zejména u menších dětí je to někdy i vhodnější způsob než nutit dítě, aby nám svěřilo, v čem je problém. Často se totiž stává, že samo dítě situaci dobře nerozumí, neuvědomuje si, co se děje, takže pak sdělená verze není příliš použitelná. Představa, že dítě má problém, ví přesně, o co jde, a jen se stydí nebo bojí nám to říct, je v řadě případů velmi naivní."

Odmítavý postoj? Naslouchejte!

"Jestliže s námi dítě odmítá mluvit, měli bychom jeho postoj respektovat. Můžeme požádat o pomoc třeba prarodiče, starší sourozence či někoho dalšího blízkého, jestli by s ním nemohl promluvit. Popřípadě obezřetně pohovořit s učitelem nebo s kamarády," radí psycholog. "Najednou se může objevit taková konstelace, že dítě začne povídat. Pak musíme všeho nechat a poslouchat, protože druhá příležitost už nastat nemusí. Dítě by se rovněž mělo dozvědět, že mu nemůžeme pomoct, když neznáme problém. A jestliže už náhodou objevíme něco, co má intimní charakter, tak si to musíme nechat pro sebe do doby, než to dítě samo zveřejní. Ani pak bychom neměli dítěti sdělovat, že už jsme to věděli dávno," uzavírá doktor Václav Mertin.

Jak založit rodinu

29. listopadu 2009 v 13:34 | zdena |  Vše o Rodině
Jak si založit rodinu
Rodinu zakládá pouze jeden člověk, kterého si vybereš a pojmenuješ v rubrice Výběr osobnosti. Poté, co mi napíšeš přihlášku, získáš 20 000Kč, se kterými můžeš naložit podle sebe (ze všeho nejdříve si ale musíš koupit bydlení), dále získáš i možnost vybrat si v rubrikách Vybrat manžela/manželku svého partnera, získáš možnost adoptovat sirotka, nebo se uměle oplodnit (to mohou pouze ženy, samozřejmě..), získáš možnost si vydělávat vlastní peníze v zaměstnání a další....
Stav
Poté, co mi napíšeš přihlášku (informace o tom, jak napsat přihlášku získáš v rubrice Založit rodinu), získáš i svůj vlastní stav. Tam bude v procentech tvé zdraví, získáš info o tvé osobě, o dětech, o manželovi... budou tam prostě informace o tvé rodině a tvůj stav.
Porodnice
Pokud by se nějaká žena rozhodla být svobodnou matkou, není problém ji nechat uměle oplodnit! Není taky problém, aby manžel oplodnil ženu a za 1 měsíc se narodí dítě! To vše se může stát, když uděláš správný postup, a ten je takový: Pokud jsi svobodná, nebo klidně i vdaná žena a chceš mít dítě (svoje, ne adoptované), musíš si zajít ke gynekologovi a do KOMENTÁŘŮ napsat: "Jsem těhotná?" A gynekolog ti poté odpoví. Pokud odpoví "ne" můžeš mu napsat o den později. Pokud odpoví "ano" vyčkej do příštího měsíce, než se ti potomek narodí. Poté až se narodí, napíšu ti, jaké dítě z těch dětí co je v porodnici je tvé.
Narozeniny a Vánoce
Narozeniny se zde neslaví poze 1x ročně, ale 6x ročně. To znamená, jednou za dva měsíce. Pokud si vybereš osobu např. v květnu, narozeniny bude slavit v červenci, v září, v prosinci... To samé i s dětmi. Dárky, dorty a ozdoby naleznete v rubrice Narozeniny a Vánoce.

Jak se starat o svou rodinu

29. listopadu 2009 v 13:32 | Zdena |  Vše o Rodině
Když jsi v rodině sám/sama
...tak se o svou rodinu postaráš tak, že každý týden jdeš na velký nákup jídla a pití. Musíš také mít ošacení na doma, na společenské akce, na spaní a samozřejmě i spodní prádlo! Všechno je potřebné, stejně jako v normálním životě! Tyhle věci seženech v rubrikách Obuv, Oděvy, Potravny.. Můžeš si také ve zverimexu koupit zvířátko, ale i o to se musíš starat a nakoupit mu potřebné věci!
Když je vás v rodině víc
...tak musíš samozřejmě nakupovat jak oblečení a jídlo pro sebe, tak oblečení a jídlo i pro ostatní. Pokud máš opravdového partnera, může nakupovat a obstarávat věci i on(a)...
Pokud má někdo (včetně tebe) narozeniny, musíte to pořádně oslavit! (svátky se neslaví)

Moderátorka Banášová s make-upem a bez. Opravdu rozdíl

29. listopadu 2009 v 13:21 | zdena
Moderátorka Banášová s make-upem a bez. Opravdu rozdíl


Jen málokdo by slovenskou moderátorku SuperStar Adelu Banášovou bez make-upu poznal.
Známá blondýnka Adela Banášová je sice moderátorská hvězda a před kamerami je jako ryba ve vodě. Když ale není zrovna nalíčená, jen málokdo by ji poznal.

I když jsou mezi lidmi ti, co tvrdí, že Adela není žena, která by byla zrovna ideálem ženské krásy, převažují stále názory těch, kterým se moc líbí.



Teď se ale na internetu objevily fotografie, které jsou důkazem toho, že za Adelinou krásou, jsou hlavně hodiny strávené v maskérně a kvalitní make-up.

Nutno však podotknout, že Banášová na obrazovce umí zaujmout zejména svým šarmem, inteligencí, smyslem pro humor a pohotovými reakcemi, kterými často překvapila i svého moderátorského kolegu Leoše Mareše, se kterým uvádí Česko Slovenskou SuperStar. Takže v jejím případě by se asi moc nestalo, pokud by se na obrazovce objevila nenalíčená. Svým smyslem pro humor by totiž případné nedostatky na kráse v pohodě zastínila.