Květen 2010

Tonutí

29. května 2010 v 21:53 | Zdena |  první pomoc

Co se děje uvnitř

Jak je již naznačeno výše jsou dva druhy tonutí:

Tonutí vlhké: Dochází k vdechnutí vody do plic. Sladká voda se zde rychle vstřebává díky osmóze do červených krvinek. Pokud se do plic dostane slaná voda, červené krvinky mají snahu slanost ředit a vypouští do plic další vodu, dochází tak k otoku plic.

Tonutí suché: Do plic se žádná voda nedostane, dochází k reflexivnímu stažení (křeči) svalů hrtanu s následkem zástavy dýchání. Toto se může stát např. při ponoření hlavy pod vodu.

V obojích případech je znemožněno plicím správně pracovat, tělo se ocitá bez kyslíku a tonoucí upadá do bezvědomí.

Co se děje zvenčí

Tonutí ve vodě je jedno z nevětších nebezpečích při letních radovánkách. Příčinou může být podcenění sil nebo náhlá křeč svalu. Většinou se tonoucí na sebe snaží upozornit (voláním nebo máváním). Při vytahování tonoucího z vody, ale musíme být opatrní a tuto činnost raději přenechat zkušenému plavčíkovi nebo vodnímu záchranáři. Postižený se totiž instinktivně snaží po čemkoliv z vody vylézt a lehce by nezkušeného zachránce stáhnul ke dnu. Pokud není v blízkosti žádný profesionál, doporučuje se laikům počkat v blízkosti tonoucího až padne do bezvědomí a po té ho vytáhnout na břeh. Po vytažení z vody může být postižený již značně promodralý, může se objevit zduřelost rtů a ušních boltců.

První pomoc

Ihned voláme ZZS, nejlépe ještě před zahájením vytahování z vody. Na břehu je nejdůležitější okamžitá resuscitace, zvýšenou pozornost věnujeme revizi ústní dutiny, odkud musíme odstranit všechny překážky bránící umělému dýchání (u tonutí je to zejména listí či bláto). Vodu se z dýchacích cest nepokoušíme vylévat, velmi rychle se vstřebává sama. Nezapomínáme ani na podchlazení (vysvlečeme postiženého z mokrých šatů a přikryjeme např. suchou dekou). Pokud se postižený po resuscitaci probere již na místě, zajistíme mu přesto převoz do nemocnice.

Zajímavosti

Tonutí (suché) může být vyvoláno také onemocněním (např. infarktem myokardu, mozkovou mrtvicí, při epileptickém záchvatu apod.).
Vlhké tonutí se může přihodit také při plavání v dešti či za silného větru, kdy postižený vdechuje drobné kapičky tvořící se nad hladinou.
Při tonutí ve studené vodě se výrazně zpomalí metabolismus buněk, jsou zaznamenány případy, kdy se podařilo tonoucího zachránit i po více než 50-ti minutách bez kyslíku.

Shrnutí

Příznaky

Promodrání, zduřelé rty a ušní boltce

První pomoc

  • vytažení z vody - přenecháme profesionálům
  • v případě potřeby resuscitace
  • zabránění podchlazení
  • polohování: při bezvědomí (jsou-li zachovány nebo obnoveny základní životní funkce a je-li vyčištěna ústní dutina) zavádíme stabilizovanou polohu

Kardiopulmonální resuscitace

29. května 2010 v 21:50 | Zdena |  první pomoc
KPCR (KPR) je soubor výkonů, sloužící k obnovení dodávky okysličené krve do všech tkání (hlavně do mozku - buňky odumírají už po 3-5 min. bez O2). Oživování provádíme při poruše či zástavě dechu a (i) krevního oběhu pomocí umělého dýchání (z plic do plic) a nepřímou srdeční masáží. Je-li jen 1 zachránce, u dospělého nejdříve volá ZZS a až pak resuscituje ("call first"), u dětí nejprve provádí 1 minutu KPCRKardioPulmoCerebrální Resuscitace a pak volá ZZS ("call fast").

Uvolňování překážky v dýchacích cestách

29. května 2010 v 21:49 | Zdena |  první pomoc
K vdechnutí cizího tělesa většinou dochází náhle, bývá provázen namáhavým, hlučným dýcháním, kašlem. Dospělí nejčastěji vdechnou kousek potravy, malé děti drobnou část hračky...

První pomoc:

Dospělí
  1. vyzveme postiženého k mohutnému kašli
  2. úder do zad
    • a) postižený vsedě, předkloněná hlava mezi koleny
      b) postižený vleže na boku, tváří k zachránci
    • úder vedeme plochou dlaně mezi lopatky, vždy nalevo či vpravo od páteře!!!
    • manévr lze opakovat max. 5x ( pak provádíme Heimlichův manévr)
  3. Heimlichův manévr
    • rázné stlačení nadbřišku
    • neprovádíme u dětí do 8 let a u těhotných žen
    • riziko vyvolání zvracení a poškození vnitřních orgánů (jater, sleziny)
    • a) k postiženému při vědomí (v předklonu) přistoupíme zezadu -> obejmeme jeho trup svými pažemi -> do oblasti mezi pupíkem a mečovitým výběžkem dáme pěst jedné ruky, druhou jí uchopíme -> prudce stlačíme nadbřišek směrem dovnitř a nahoru
      b) u postiženého v bezvědomí klečíme obkročmo nad ním -> stlačíme nadbřišek na stejném místě a stejným směrem oběma rukama složenýma na sebe
    • při neúspěchu se doporučuje střídat 5 úderů mezi lopatky s 5 H. manévry
Děti (1-8 let)
  • střídání 5 úderů mezi lopatky s 5 H. manévry
Obrázek - Heimlichův manévr
Novorozenci a kojenci
  • a) dítě si položíme bříškem na své předloktí, hlavou dolů
    b) dítě uchopíme za nohy a otočíme hlavou dolů
  • vedeme několik úderů plochou dlaně směrem "ven z dýchacích cest" v oblasti mezi lopatkami (mimo páteř!!!)

Poznámky:

  • laik by neměl provádět manévry u bezvědomého (postupy uvádíme jen pro úplnost) -> zavolá ZZS, případně zahájí resuscitaci (v bezvědomí dojde k ochabnutí hrtanového svalstva, což může dovolit vdechovanému vzduchu vniknout do plic)

Poranění mozku (otřes mozku, zhmoždění a stlačení)

29. května 2010 v 21:48 | Zdena |  první pomoc

Otřes mozku (komoce)

O co se jedná: jde o dočasnou, ale rozsáhlou poruchu mozkové činnosti

Příznaky: většinou po úrazu krátké bezvědomí v řádu minut, postižený si nepamatuje na událost, bolesti hlavy, dezorientace, zvracení, pot a zvýšená dechová frekvence

Zhmoždění mozku (kontuze)

O co se jedná: jde o mechanické poškození mozku se strukturálními změnami buněk

Příznaky: většinou po úrazu krátké bezvědomí v řádu minut, postižený si nepamatuje na událost, bolesti hlavy, dezorientace

Stlačení mozku (komprese)

O co se jedná: jde o stlačení mozku vlivem krvácení či hematomu (to vzniká porušením cév při úrazu) - nemusí být tedy způsobeno úrazem, ale například i mozkovou mrtvicí

Příznaky: většinou u postiženého nastává tzv. "dvoufázové bezvědomí" - postižený upadne po úrazu do bezvědomí, po probrání zvrací a po různě dlouhé době (až v rámci dne) upadá do druhého bezvědomí v důsledku stlačení mozku vznikajícím hematomem.
Mezi bezvědomími je možné u postiženého pozorovat rozdílnou velikost zornic.

První pomoc

Postižený je v bezvědomí - ošetříme vnější poranění a pacienta uložíme do stabilizované polohy (dbáme zvýšené opatrnosti při manipulaci - možnost poranění krční páteře)

Postižený při bezvědomí - poloha na zádech s podloženou hlavou, protišoková opatření, nepodáváme jídlo ani pití.

Takto postižené osobě vždy zajistíme lékařské ošetření v co nejkratším čase, či přímo zavoláme ZZS

Záviš z Falkenštejna

28. května 2010 v 23:22 | Zdena |  Zámek Hluboká
Zhruba jedenáct kilometrů na sever od Českých Budějovic se tyčí vysoko nad vltavským údolím a budějovickou pánví jeden z nejčastějších cílů turistických cest do jižních Čech - zámek Hluboká. Zakladatelem hradu, který dnešní zámek předcházel, byl nejspíš král "železný a zlatý" Přemysl Otakar II., ale možná už jeho otec, král Václav I. První písemná zmínka o tomto hradu však pochází až z roku 1253. Tehdy se ovšem ještě nejmenoval Hluboká, ale německy Wrobech, Frohnburg, Froburg či Vroburg, jak je uváděno ve Zbraslavské kronice. Znamená to "vladařský hrad", tedy hrad v majetku českých králů. Také se mu říkávalo zkomoleně Frauenberg, tedy vlastně "dámský hrad", což by dodatečně mohlo zavdat důvod k různým rozkošným legendám. Jméno Hluboká dostal hrad až později údajně podle hluboké hradní studně nebo podle okolního lesa, jemuž se prý podle jeho polohy nad hlubokým vltavským údolím říkalo Hluboká.
Výrazněji vstoupila Hluboká poprvé do dějin zásluhou tragického finále jednoho z nejromantičtějších příběhů z české minulosti. Však v něm také naleznete vše, po čem prahne dychtivé čtenářské srdce - lásku, zradu, intriku, ctižádost, moc, slávu i smrt. A to vše, prosím, zabalené do notně barvitého děje plného chrabrých i záludných rytířů a samozřejmě v něm nechybí také jedna spanilá královna. Není proto divu, že tento skutečný příběh inspiroval četné básníky, romanopisce a dramatiky, kteří se samozřejmě podle svého založení lišili v charakteristice a líčení pohnutek jeho hlavního tragického hrdiny. 
Tím hrdinou nebyl nikdo jiný než předák jihočeských Vítkovců, Záviš z Falkenštejna. Však také na domovském hradě své matky v Bavorsku sloužil v mládí jako purkrabí, svůj erb s pětilistou růží doplnil o obraz ptáka - sokola (Falkenštejn totiž znamená Sokolí kámen) a změnil také svůj predikát. Nepsal se - z Krumlova, nýbrž - z Falkenštejna.
Když v roce 1263 založil král Přemysl Otakar II. takřka na dohled hradu Krumlova cisterciácký klášter Trnová (později Zlatá) Koruna a daroval mu v česko-rakouském pohraničí rozsáhlé pozemky, považovali to Vítkovci za neoprávněný panovníkův zásah do svého panství a vzbouřili se. Právě Záviš z Falkenštejna přepadl sotva dostavěný klášter a vypálil ho. Pak ale museli Vítkovci před hněvem Přemysla Otakara II. uprchnout pod ochranu římského krále, Rudolfa Habsburského. V době tragické bitvy na Moravském poli v den sv. Rufa, 26. srpna 1278, pochopitelně stáli proti svému králi, byť se sami boje nezúčastnili.
Pak ale došlo k nečekanému obratu. Když čtyřiatřicetiletá královna vdova, Kunhuta Haličská, uprchla na jaře 1279 z hradu Bezděz, kde, jak už víme, ji držel Ota Braniborský, do Hradce u Opavy, nečekaně za ní přijel a nabídl jí svou pomoc právě Záviš z Falkenštejna.
V době, kdy se seznámil s Kunhutou, bylo mu necelých třicet let, byl tedy asi o čtyři roky mladší než ona, nicméně, třebaže tak mladý, byl už vdovcem. Jméno a totožnost jeho zesnulé manželky neznáme. Záviš měl s touto ženou dceru, která se později provdala za Hynka Krušinu z Lichtenberka a v roce 1306 vznesla nároky na pozůstalost po svém otci. V dochované listině se sama představovala jako "dcera kdysi Záviše z Falkenštejna".
Proč se však vlastně Vítkovec vydal za královnou na Opavsko? Chtěl jí pomoci ve snaze získat korunu pro jejího syna a Přemyslova dědice a vrátit suverenitu českému státu? Nebo sledoval vlastní mocenskou hru a s instinktem politického dobrodruha vycítil příležitost? Či ho okouzlila příslovečná Kunhutina krása? Byl víc rytířem, kariéristou nebo milencem? Nejpodrobnější záznam o setkání Kunhuty se Závišem nám zanechala Kronika zbraslavská :
"Byl pak v těch dnech pán jakýsi z Čech, jménem Záviš, jehož král Otakar, jak to vymáhaly jeho viny, odsouzením k vyhnanství potrestati dal a celým jeho domem jej také pokutou trvalého vyhnanství neodvolatelně vykázal. Ten po smrti krále Otakara královou Kunhutu na Moravě meškající navštívil, jíž ne tak v službách ochotnější, jako v rozmluvách důvěrnější nad ostatní rytíře býti počal, neboť se nadál, že postavení dřívějšího opět nabuda, statky své v království bez obtíže získá, jestliže u královny pomocí jakékoli chytrosti milost důvěrného přátelství nalezne. Že však snadno se mění mysl ženská, králová, jak se praví, nějakými úskoky kouzelného umění od něho zlákána byvši, prudčeji jej milujíc brzo jemu se zalíbiti si přála, promíjejíc mu ze srdce to, čím se byl proti králi provinil, mezi stálou družinou svého dvoru nad ostatním přednějším jej ustanovila…"
Podle některých dohadů započal Kunhutin a Závišův milostný románek ještě za Přemyslova života. Sebevědomí a okouzlující Vítkovec prý patřil k předním královským dvořanům. Panovníkovi se však donesly drby o tom, že mu choť s tímto rozverným hochštaplerem nasazuje parohy, rozzuřil se a nechal ho vypráskat ze země. Pozdější staročeská píseň uvádí, že Přemysl Záviše "proto vyhnal bieše, že u králové na freji bieše". Jenže tenhle klep má zřejmě na svědomí některý z pozdějších kronikářů. Vzhledem k napjatým vztahům krále "železného a zlatého" s pyšnými Vítkovci se nedá předpokládat, že by někdo z nich působil na jeho dvoře. Vždyť, jak víme, páni s růží v erbu měli na Přemysla Otakara II. pořádnou pifku. 
Vraťme se však k románku Záviše a Kunhuty. Z dobových letopisů ho nejdůkladněji vylíčila zmiňovaná Zbraslavská kronika. Především z ní pak všichni další autoři čerpali své informace. Je však třeba popravdě říci, že celou záležitost vykládala tendenčně a tím pádem nepříznivě pro Záviše. Byla totiž sepsána až po jeho popravě pod Hlubokou a svým způsobem měla jeho smrt ospravedlnit. Náhlé citové vzplanutí mezi zřejmě pohledným, výmluvným a rytířským Vítkovcem a zoufalou, nešťastnou a pokořenou královnou proto nemohlo být vysvětleno jinak než rejdy pekelnými. Zvlášť, když kroniku psal duchovní, pro něhož byl - alespoň oficiálně - sex pro pouhé potěšení smrtelným hříchem. Nuže přečtěte si, co vlastně napsal zbraslavský opat a kronikář Petr Žitavský: 
"Ďábel tedy, stálý osnovatel zlých záměrů, přispěl pomocí klamu svého otravné rozkoši obou, a mezi Závišem a královou, aby se dokonalo spojení nedovoleného snoubení, jako lstný kuplíř způsobil. Od té doby králová Záviše až do smrti neopustila, ale jeho náklonnostem vyhovujíc, stále trvajíc na Moravě syna od něho měla, jehož vlastním jménem při omytí svatého křtu Janem nazvala. Ten postupem času dospěv, světa se odříkaje řeholním rouchem se oděl a v řádě křížovnickém pro Krista rytěřuje, v dobrých činech dny své šťastně strávil. Záviše čistou Kunhutu takto zhanobil. A poskvrnil lože zesnulého krále českého."
Závišův a Kunhutin Jan se měl podle všeho narodit asi v roce 1281. Později však nevstoupil do řádu křížovníků, jak uvádí Zbraslavská kronika, ale do německých rytířů. 
Zatím čeští páni v čele s pražským biskupem, Tobiášem z Bechyně, a šlechticem, Purkartem z Janovic, dosáhli v roce 1283 propuštění kralevice Václava. Koncem května pak jedenáctiletého kralevice Václava slavně uvítala Praha. Královna zatím s návratem z Opavska váhala. Nedostatek mateřské lásky snad u ní omlouvá skutečnost, že v předcházejícím roce postihl Čechy po několika letech neúrody hladomor a několik vln epidemií. Na Pražském hradě se zřejmě proto Kunhuta objevila až v létě, kdy se z Čech pakovali poslední Braniboři a Moravu opustil Rudolf Habsburský. Teprve pak mohla konečně obejmout svého syna.
A co Záviš z Falkenštejna? Podle Zbraslavské kroniky "Záviše vůbec neboje se tak nevole královy, jako hněvu šlechticů království, do Čech přijíti nechtěl, nýbrž na tvrzích některých moravských úkrytu přebývaje, list a posly králové o polepšení postavení svého poslal. Ona pak nabyvši příležitosti k synovi se obrátiti s mateřským lichocením se snažila a o smíření se Závišem, přidruživši sobě některé muže urozené, k chlapci prosby vylévala. Ale poněvadž chlapce brzo přemluví hlas ženský, král vyslyšeti prosby matčiny neváhal, nýbrž dobrotivě promíjeje křivdy témuž království způsobené, k sobě jej povolal. Záviš tedy důvěřuje ochraně královnině, bezpečně ku králi přišel a lstivě se ponižuje tím upřímněji, čím jemněji milosti přátelství při slyšení knížete došel…"
Záviš se nejen mohl vrátit do Čech, ale tak jako získal srdce Kunhuty, získal i přízeň mladičkého Václava, jemuž se stal vlastně druhým otcem. Byl patrně velmi okouzlujícím společníkem, ale zároveň chladnokrevným intrikánem a přitom schopným organizátorem. Brzy vystrnadil z řízení zemských záležitostí dosavadní předáky, Tobiáše z Bechyně a Purkarta z Janovic, a nahradil je svými příbuznými nebo přáteli. Závišův bratr, Vítek z Krumlova, se stal podkomořím, další Vítkovec, Ojíř z Lomnice, nejvyšším komorníkem a Závišův švagr, manžel jeho sestry, Hroznata z Húžic, purkrabím… Sám Falkenštejn soustředil ve svých rukou vládu v Českém království a byl jakýmsi neoficiálním místokrálem.
"Kdežto král mlčel, on sám mluvil a sám jediný obstarávaje záležitosti veškerého království, vždy více než král budil postrach, sám vše ustanovoval, jeho samojediného vše poslouchalo," praví o Závišovi Zbraslavská kronika. Musíme však k tomu popravdě dodat, že Falkenštejn především znovu v Čechách upevnil královskou moc a to v zemi až donedávna zmítané sváry a zmatky a vydané na pospas plundrování cizími vojáky byl jistě velmi náročný úkol. Že přitom myslel také na sebe a své příbuzné, nebylo v dějinách ničím až tak novým a překvapujícím.
Vítkovcovu závratnou kariéru s nelibostí sledoval jeho někdejší ochránce, římský král Rudolf Habsburský, který si rovněž chtěl k sobě připoutat dědice české koruny. Vždyť v platnosti dosud byly dohody - kdysi uzavřené Otakarem a později obnovené Kunhutou - o sňatkovém propojení Habsburků s Přemyslovci. A tak se začátkem roku 1285 v Chebu konala svatba třináctiletého českého krále, Václava II., se stejně starou Habsburskou dcerou, Gutou.
Jakkoli se to zdá nepochopitelné, tento dětský dynastický sňatek spojil dva lidi, kteří k sobě později skutečně zahořeli láskou a Přemyslovec dokonce psal své manželce i milostné básně. Bohužel nikoli vlastní rukou, ale musel je diktovat svému písaři. Český panovník byl totiž, s prominutím, negramotný.
Svatby se samozřejmě účastnila i Václavova matka Kunhuta, ale kupodivu chyběl její milenec Záviš. Sám zřejmě vycítil nebezpečí, Rudolfovi příliš nedůvěřoval a mladičkého krále proto doprovodil jen k hradbám Chebu. Podobně Habsburk, ve zřejmě oprávněné obavě z českých poměrů, neponechal svou dceru jejímu chlapeckému choti a hned po svatebním veselí si ji zase odvezl domů.
V květnu toho roku následovala další svatba v Praze. tentokrát si Václavova matka Kunhuta brala svého o pět let mladšího milence Záviše. Bouřlivý vztah, který započal na jaře 1279, byl konečně oficiálně zpečetěn. Podle zprávy vídeňského kronikáře došlo k sňatku po svaté Trojici, tedy 20. května. Souhlas k tomu dal sám mladičký král Václav. Zbraslavská kronika uvádí, že Záviš "ke králi se obrátil a obcházeje ho medosladkými řečmi požádal, aby mu královou v řádné manželství dal. Král však, dosud mladistvý, domnívaje se, že se to hodí, prosbám žádajícího bez obtíže přivolil a matku svou, jíž se to též líbilo, vyhovuje přáním obou, za choť řádnou veřejně Závišovi zasnoubil, aby ti, kteří k vykonání nedovoleného snoubení dříve se shodli, po oslavení řádného sňatku budoucně řádně spolu zůstávali."
Svatba Záviš a Kunhuty se neobešla bez protestů části české šlechty a snad dokonce i papeže. Podle některých pověstí se tehdy znovu provdaná královna pokusila otrávit svého syna Václava, aby se dědicem království nestal on, ale její a Vítkovcův syn Jan. Sám Záviš ji prý v tomto úmyslu zabránil. Jenže toto obvinění můžeme považovat ze cela nepodložené a lživé. Těžko si totiž můžeme představit, že by katolická církev povolila, aby se panovníkem stal člověk zrozený z nemanželského lože.
Manželské štěstí Kunhuty a Záviše však dlouho netrvalo. Dne 9. září 1285 královna zemřela. Tak brzká smrt po sňatku s několikaletým a zřejmě šlechtou většinou nenáviděným milencem budí lecjaké podezření. Že by tentokrát ji někdo doopravdy otrávil? Ale v tomto případě všechny milovníky spikleneckých teorií musím zklamat. Teprve devětatřicetiletá Kunhuta totiž nezemřela na otravu, ale nejspíše na tuberkulózu. Napovídaly by tomu i ony nápadně růžové tváře, které kronikáři v souvislostí s ní připomínají a také okolnost, že na stejnou chorobu zemřel v roce 1305 její syn, český král Václav II. Možná sama tušila přicházející smrt a kvůli tomu se na poslední chvíli provdala ze svého milence, aby neodcházela z tohoto světa v hříchu.
Na postavení Záviše se však tím nic neměnilo. Mladičký král Václav II. mu stále důvěřoval a spatřoval v něm svého druhého otce. Jenže s Vítkovcem cloumala až chorobná ctižádost, a tak si svůj konec vlastně přivolal sám. Při své inteligenci nemohl nevidět, co má nepřátel a že svou neskromností může přivolat vlastní pád. Jenže Záviš, když už měl jednou ženu královského původu a zřejmě pěkně temperamentní, chtěl opět stejně urozenou a stejně temperamentní nevěstu. Také tentokrát jí měla kolovat v žilách horká maďarská krev. Záviš si totiž vyhlédl sestru uherského krále, Alžbětu. Vyvolená nevěsta sice pobývala toho času v klášteře, ale její bratr, král Ladislav IV., ji odtud nikoli proti její vůli s pomocí své divoké kumánské družiny doslova unesl. Brzy se mohla konat další Závišova svatba, tentokrát na hradě Budíně nad Dunajem. Aby však dodal svému jménu patřičného lesku, svévolně si přisvojil titul vévody opavského. V Hradci u Opavy přece pečoval o nebohou Kunhutu, tak co?!
Jenže ouha, skutečným držitelem titulu a vévodou opavským byl Mikuláš, starší nevlastní bratr Václava II., syn Přemysla Otakara II. a jeho milenky, Anežky z Kuenringu, před časem propuštěný z habsburského zajetí. Na rozdíl od svého panujícího bratříčka měl dobrou paměť a věděl, co se Vítkovci jeho královskému otci naprováděli. Kousek se svévolně ukradeným titulem jenom ještě více očernil Záviše v Mikulášových očích. Přemyslovský levoboček si v duchu přísahal, že jednou to tomu zpupnému jihočeskému hochštaplerovi vrátí. Nebyl v tomto ohledu sám. 
Záviš jako falešný vévoda opavský a čerstvý choť uherské princezny teď udělal to nejhloupější, co udělat mohl. Místo toho, aby hned po svatbě spěchal zpátky do Čech upevnit svoje mocenské pozice, užíval si s temperamentní Alžbětou. Na Pražském hradě se zatím šestnáctiletý Václav II. ocitl zcela pod vlivem Závišových odpůrců v čele s biskupem Tobiášem a samozřejmě také svým nevlastním bratrem Mikulášem. Šaramantního a ženy okouzlujícího Vítkovce pomluvili panovníkovi víc než dost a patrně to mělo i hlavu a patu. Vždyť zradil-li jednou jeho otce Přemysla Otakara, zradí určitě i jeho samotného. A to byl jistě velmi pádný argument. Mladý král všemu ochotně naslouchal, zvlášť když se k našeptávačům přidala i jeho mladičká choť Guta, kterou už habsburský tatínek pustil do Čech natrvalo a předem ji náležitě poučil, jak má smýšlet o Falkenštejnovi.
Po několika měsících se konečně Záviš i se svou novomanželkou vrátil do Čech. Nemohl si přitom nevšimnout, jak převratně se situace změnila v jeho neprospěch. Sotvaže zjistil, že jeho příbuzní byli z klíčových zemských úřadů zase vypuzeni, raději se usadil na královském hradě Svojanově na českomoravském pomezí a tady zatím opatrně vyčkával. V květnu 1289 jeho žena Alžběta porodila synka a pyšný Falkenštejn se rozhodl toho využít a pozvat na křtiny hned dva krále: svého uherského švagra Ladislava a, v předešlém manželství vyženěného, nevlastního syna Václava. Ve své neprozřetelné namyšlenosti tak udělal další hloupost.
Biskup Tobiáš, Mikuláš Opavský a královna Guta samozřejmě napovídali Václavovi, že na něj Záviš chystá léčku a chce se sám zmocnit trůnu. Vítkovec byl sice hnán touhou po moci, ale takovouhle ctižádost určitě neměl. Jenže mladičký král svou choť miloval a zcela jí důvěřoval. Když to říká jeho Guta, tak to asi bude pravda. A aby předvedl, že i on se vyzná v tlačenici, sám připravil na Záviše past. Začtěme se opět do Zbraslavské kroniky a nechme si to vyprávět takříkajíc z první ruky:
"Vzmuživ se tedy v Pánu král Václav, aby sobě i veškerému království o mír se postaral, v pouta vězení Záviše zaplésti ustanovil a předstíraje, že bez průvodu jeho na chystané křtiny nemůže táhnouti, posly pro něho poslal, aby do Prahy přišel, maje jej doprovodit. Mezi tím časem způsobil král, aby někteří šlechticové jemu nad jiné oddanější k němu tajně přišli, jimž vyjevil záměr mysli své ne bez mocného strachu, žádaje, aby v tajnosti to zachovali před nepřáteli stihatele jeho a pomocí přispěli. Nejsa pak tak podnícen jejich radami, jako podporován jejich pomocí, uchystal si tajně družinu, kterou zjednati mohl, a Záviše, když se k němu vrátil, na hradě Pražském důvěřuje v Hospodina zajmout dal, aby jej úzkostí vězení od bezbožnosti jeho ukrotil a poklady, jakož i odznaky královské, jež si kdysi osvojil, z rukou jeho vynutil…"
Když se zpráva o Závišově uvěznění donesla do jižních Čech, Vítkovci se samozřejmě vzbouřili, vyplenili města Pelhřimov a Týn nad Vltavou, náležející předákovi protizávišovské strany biskupovi Tobiášovi, a obsadili i královské město České Budějovice. Ti nejradikálnější z nich šli dokonce tak daleko, že českou korunu pohotově nabídli vratislavskému knížeti Jindřichovi IV., v jehož žilách kolovala i kapka přemyslovské krve po babičce Anně, sestře krále Václava I.
Mladík na trůnu však projevil nečekanou rozhodnost. Na český jih vytáhlo královské vojsko, jehož velení se velmi ochotně ujal Mikuláš Opavský. Na voze s sebou vezl do želez zakovaného Záviše. Teď měl konečně možnost mu to vrátit za uloupení titulu opavského vévody i za zradu svého otce Přemysla Otakara! Především chtěl pokořit všechny Vítkovce, a tak se svou armádou a zajatcem táhl po všech někdejších královských hradech, které si páni z Růže v průběhu Závišova místokralování zabrali. Před každým z nich požádal o jeho vydání. V opačném případě pohrozil, že Záviš bude sťat. Hrozba byla víc než působivá, a tak Vítkovci vydávali jeden hrad za druhým.
Až na Hluboké, ve Zbraslavské kronice je uváděna pod jménem Vroburg, odmítl její pán, Závišův mladší bratr Vítek, uvěřit Mikulášově hrozbě. Prý na něj sám spoutaný Záviš z podhradí volal, aby hrad nevydával, že raději zemře. Ale ať už to bylo jakkoli, pravdou je, že 24. srpna 1290 po třikrát opakované výzvě k vydání hradu a následném trojím odmítnutí Mikuláš Opavský ochotně zinscenoval krvavé divadlo. Obráncům Hluboké vysoko na hradbách při něm asi pořádně zamrazilo v zádech samým leknutím. A nepochybně též mnohé spanilé panně ukápla za sličného a mužného Vítkovce nejedna slzička.
Některé pověsti uvádějí, že Falkenštejnovi byla hlava sťata z výše spuštěným přiostřeným prknem, jakousi drastickou gilotinou. Na svědomí to má zřejmě kronikář z doby Karla IV. Přibík Pulkava z Radenína. Ve skutečnosti však Pulkava nepsal o prknu, nýbrž o plknu. Mnozí dějepisci byly pak z tohoto pojmu trošku na rozpacích a mylně si upravili plkno na prkno. Nevědomky se dopouštěli matení důvěřivých čtenářů a vyvolávání zmíněných dramatických pověstí. Přitom chudák kronikář použil pojem "plkno" či "plakno" zcela záměrně, tak se totiž po staročesku nazývá zvláště ostrý meč.
Pulkava měl však informace o popravě pod Hlubokou z hodně druhé ruky. Spíše bychom měli vzít za bernou minci Zbraslavskou kroniku, jejíž autor byl popisovaným událostem časově blíže. O Vítkovcovu exekuci se v ní výslovně uvádí : "Když přátelé Závišovi nahoře bydlící hrad sám vydati odpírali, (Mikuláš) Záviše na podhradí toho hradu….stíti kázal…" O plknu, plaknu nebo prknu ani slovo! Že by jindy výřečný Petr Žitavský nechal takovou zajímavost bez povšimnutí? Asi ne. Už proto se zdá nejpravděpodobnější, že Falkenštejnovi kat usekl hlavu pořádným katovským mečem.
Závišův smutný konec dodnes na Hluboké připomíná kámen v parčíku na Pokutní louce na pravém břehu Vltavy. Kdybyste však k němu chtěli položit kytičku, musím vás upozornit, že bohužel není příliš autentický. Teprve v roce 1895 ho dal zde postavit majitel hlubockého panství kníže Adolf Josef Schwarzenberg. Přitom místo , kde dnes Závišův kámen stojí, rozhodně není totožné z místem, kde mistr popravčí srazil krásnou a hrdou Falkenštejnovu hlavu. Nejen proto, že bylo vybráno spíše podle tradice o Pokutní louce, než podle znalostí konkrétních reálií, ale také z toho důvodu, že později museli pamětní kámen kvůli regulaci Vltavy přestěhovat tam, kde je dnes.
Tragický konec Záviše z Falkenštejna inspiroval mnohé české spisovatele. za všechny zmiňme alespoň básníka Adolfa Hejduka, který tklivě zaveršoval :
"Hluboká, Hluboká s věžmi i valy,
za dávna Záviše pěvce tu sťali,
sťali ho pod hradem na svěžím luhu,
ubohý zpěváku, ubohý druhu!
Rád že měl královnu, padla mu hlava,
Posvad rudne tu od krve tráva."
Jiný spisovatel, Jiří Mařánek, vylíčil ve svém románu Romance o Závišovi, jak po popravě pyšného Vítkovce Mikuláš Opavský dobyl a zapálil Hlubokou. Ve skutečnosti k ničemu takovému nedošlo. Naopak Závišův bratr Vítek Hlubokou tehdy před Mikulášem ubránil a jako odvetu za bratrovu smrt nechal setnout bratra biskupa Tobiáše z Bechyně, kterého držel v zajetí. Nakonec se však přece jen musel vzdát jen za záruku volného obchodu do ciziny. Odešel do Polska, kde dále vzdoroval Václavovi II., usilujícímu tehdy i o polskou korunu. Nakonec však byl stejně zajat a stejně jako Záviš popraven. Takový byl konec vítkovské protikrálovské rebélie.

Neformální zasedání ministrů zahraničí (Gymnich)

28. května 2010 v 23:21 | Zdena |  Zámek Hluboká

zdroj: www.eu2009.cz

Datum: 27.3.2009 - 28.3.2009
Místo: Hluboká nad Vltavou
Kategorie: Neformální ministerská zasedání
Téma: Všeobecné záležitosti a vnější vztahy


Ministři zahraničních věcí zahájili jednání v pátek 27. března pracovním obědem v zámecké knihovně. Cílem Gymnichu bylo podrobně a neformálně prodiskutovat několik aktuálních či palčivých témat.
Tématem pátečních jednání byla situace v regionu Blízkého východu, civilní mise ESDP a Bělorusko. V sobotu, za účasti ministrů kandidátských zemí a také ministrů zemí západního Balkánu ministři hovořili o oblasti západního Balkánu.
Ke Gymnichu již neoddělitelně patřil i neformální, uzavřený program pro ministry a jejich manželky. Ten se uskutečnil ve formě večeře a koncertu známé české pěvkyně Dagmar Peckové přímo na zámku Hluboká.
Neformální setkání ministrů zahraničních věcí EU, nazývané Gymnich podle německého zámku, kde se jednání v roce 1974 konalo poprvé, se konalo v Hluboké nad Vltavou, na jihu Čech.
Na neformální setkání ministrů zahraničních věcí Evropské unie do Hluboké nad Vltavou přijelo 292 novinářů. Z toho 136 bylo z České republiky a 156 ze zahraničí.
Nejvíce bylo přitom zástupců píšících médií, a to 173.


Žijící členové rodu

28. května 2010 v 23:20 | Zdena |  Zámek Hluboká
Žijící členové rodu (konec roku 1990), kteří se nadále dělí do dvou větví:

Představitelem rodu je, jak již bylo uvedeno Karel Jan Josef Norbert Bedřich Antonín Vratislav Menas, 12. kníže ze Schwarzenberku, okněžněný lantkrabě v Kleggau, hrabě ze Salzu a vévoda Krumlovský (nar. 10.12. 1937).
Jeho paní MUDr. Terezie, rozená hraběnka z Hardeggu (nar. 17.2. 1940),
jejich děti Jan Nepomuk Ondřej (nar.1967), Anna Karolina (nar. 1968) - obě děti náležejí k primogenituře, Karel Filip (nar. 1979) - náleží k sekundogenituře.
Sourozenci Karla VII. ze Schwarzenberku - všichni náleží k sekundogenituře
- Marie Eleonora, provdaná von Bredow (nar. 1936) + manžel Leopold Bill von Bredow (nar. 1933).
- Dr. rer. oec. Bedřich Karel (nar. 1940) + manželka Regula Brigita, rozená Schlegel (nar. 1956), jejich děti Marie Helena (nar. 1987)Ferdinand Karel (nar. 1989).
- PhDr. Anna Marie, provdaná von Haxthausen (nar. 1946) + manžel Almar svobodný pán von Haxthausen (nar. 1925).
Strýc Karla VII. a jeho rodina
- JUDr. František Bedřich (nar. 1913) + manželka Amalie, rozená Lobkovicová (nar. 1921), jejich děti Ludmila Maria (nar. 1945), Isabella Eleonora (nar. 1946, její manžel Dipl. fyzik Louis von Harnier svobodný pán von Regendorf, nar. 1938), Jan Nepomuk Marian (nar. 1957, jeho manželka Regina Paull, nar. 1949 a jejich syn Alexander Holden , nar. 1984).
Dcera prastrýce Arnošta Jana Nepomuka ( † 1979) 
- Anna Maria provdaná Bucher (nar. 1933) + manžel Ing. arch. Adolf Bucher (nar. 1918)
Děti prastrýce Jana Nepomuka Erkinger ( † 1978)
- PhDr. Karel Erkinger (nar. 1933) + 1. manželka Elizabeth Constantinides (nar. 1943), 2. manželka Claudia Eleonora hraběnka von Brandis (nar. 1949), jejich děti z prvního manželství Jan Mikuláš (nar. 1963), Anna Gabriela, provdaná von Waechter (nar. 1964), Alexander Konstantin (nar. 1971), děti z druhého manželství Gaia Maria (nar. 1978), Ida Letizia (nar. 1980).
- Colienne Ida (nar. 1937) + manžel Maxmilián Josef hrabě von Meran (nar. 1930).
Rodina dr. Jindřicha Schwarzenberka ( † 1965) - náleží k primogenituře

- JUDr. Jindřich Schwarzenberk (1903 - 1965) + jeho manželka Eleonora, rozená hraběnka Stolberg-Stolberg (nar. 1920), dcera Alžběta Regina provdaná von Pezold (nar. 1947, manžel Rüdiger von Pezold, nar. 1941), adoptivní syn Karel VII. (nar. 1937), současná hlava rodu, uveden výše

Současný rodový majetek v zahraničí

28. května 2010 v 23:19 | Zdena |  Zámek Hluboká
Podle prohlášení z 12. prosince 1988 je s platností od 1. ledna 1989 veden schwarzenberský nemovitý majetek v Rakousku ve formě rodinné nadace. Sídlo vedení a zastoupení nadace je ve Vaduzu v knížectví Liechtenstein. Spravuje ji rada nadace, jejímž předsedou je Karel VII. kníže ze Schwarzenberku.
Velkostatky:

- Schwarzenberg (Německo), dva revíry
- Murau (Rakousko), čtyři revíry, polní hospodářství, chov pstruhů
- Domovní majetek ve Vídni, palác
- Průmyslové závody ve vlastní režii, kamenné lomy

Kapitálové účasti v několika podnicích v Rakousku.
Použité prameny:
Schwarzenberský rodinný archív v pobočce
Státního oblastního archívu Třeboň v Českém Krumlově,
Schwarzenberská ročenka 1935, Schwarzenbergischen Almanach 1990
Dějiny Schwarzenberského rodu - Jiří Záloha

Dějiny starší rodové větve

28. května 2010 v 23:18 | Zdena |  Zámek Hluboká
Kníže Josef Jan ze Schwarzenberku (1769-1833) nastoupil vládu po svém otci Janovi Nepomukovi v roce 1789 a ujal se řízení správy majetku starší větve rodu, to je vévodství Český Krumlov, panství Chýnov, Protivín, Třeboň, Vimperk, pražských statků a pražského majetku, panství v severozápadních a středních Čechách (Lovosice, Postoloprty a další) a panství a majetku v zahraničí (Rakousko, Německo). Stejně jako jeho otec nepřijal významnější funkce u císařského dvora. Uskutečnil poslední nákupy panství a statků: panství Prášily a statku Dobrá Voda na Sušicku (1799), panství Dlouhá Ves a sousedních statků Budašice a Stupná (1800), panství Libějovice (1801) a statku Čachtice (1801), statků Boreč a Vchynice (1802, připadly k Lovosicím), panství Citoliby a statky Divice a Solopysky (1802), statky Lenešice a Domoušice (1802), v roce 1802 koupil také statek zrušeného kláštera klarisek v Českém Krumlově a nakonec v roce 1812 statek Nečemice a dům v Praze. 
Během správy majetku knížetem Josefem došlo v Evropě k význačným událostem (napoleonské války, roku 1806 zánik římsko-německé říše, čímž schwarzenberský rod ztratil suverenitu na německém území) i k řadě důležitých a zajímavých opatření na jeho majetku, z nichž je třeba uvést zejména dokončení stavby Schwarzenberského plavebního kanálu, založení lesnické školy ve Zlaté Koruně (1800) a založení hospodářského ústavu v Českém Krumlově (1801), na němž se odborně vzdělávali budoucí úředníci schwarzenberských i jiných velkostatků, byly uspořádány známé archívy na celém rodovém majetku.
Josefova manželka Paulína, rozená z Arenberku (1774 - 1810) byla autorkou četných leptů, znázorňujících některé rodové zámky, přírodní jevy a jiné zajímavosti v majetku Schwarzenberků. Zahynula tragicky v roce 1810 na plese v Paříži, pořádaném jejím švagrem Karlem Filipem I. na počest zásnub císaře Napoleona s habsburskou princeznou Marií Luisou. Na plese vypukl obrovský požár a kněžna Paulína zde zahynula. Kníže Josef Jan měl šest dcer a tři syny, z nichž nejstarší (Jan Adolf II.) byl jeho nástupce a věnoval se správě rodového majetku, druhý (Felix) procházel vojenskou a diplomatickou kariérou a třetí (Bedřich) byl duchovním.
Za Jana Adolfa II. ze Schwarzenberku (1799-1888) prodělala jeho panství, jímž se po roce 1848 začalo říkat velkostatky, velké změny. Se zrušením poddanství přestaly existovat i vrchnostenské úřady. Vznikly úřady státní a svých povinností vůči dosavadní vrchnosti bylo zbaveno na 230 000 poddaných. Kníže Jan Adolf II. se zajímal o národohospodářské otázky a na svůj majetek přenesl i obecné a praktické snahy o modernizování a vědecké řízení velkostatků. Bylo tomu tak na úseku zemědělské výroby (meliorace, nové plodiny, chovný skot, hnojení, pokusnictví - činnost hospodářských radů Horského a Hanuše), lesnictví (zařízení lesů, hospodaření podle dlouhodobých plánů - lesmistři Heyrovský a Hojdar), rybníkářství (ředitel Šusta), pivovarnictví dobývání tuhy atd. 
V roce 1837 byl kníže Jan Adolf II. spolu se svojí manželkou Eleonorou pověřen císařem Ferdinandem V. čestnou diplomatickou misií za Habsburskou říši a to návštěvou korunovace anglické královny Viktorie. Později po návratu z Anglie byl z podnětu jeho manželky Eleonory ze Schwarzenberku rozené z Liechtensteinu (1812 -1873) přestavěn starý hlubocký barokní zámek do podoby, jakou známe dnes. Přestavba hlubockého zámku započala v roce 1840 a poslední úpravy skončily v roce 1872. 
Jeho první bratr Felix ze Schwarzenberku (1800-1852) si zvolil za své životní povolání vojenskou službu. Stal se důstojníkem a od roku 1824 působil v diplomatických posláních (mimo jiné byl roku 1825 vojenským přidělencem rakouského vyslanectví v Petrohradě, odkud byl na zákrok carské vlády odvolán). V roce 1831 se vrátil k vojenské službě a zastával různé funkce v zahraničí. Roku 1848 ho císař povolal do Olomouce, kde byl jmenován ministerským předsedou. Vzor panovníka své doby viděl v Ludvíku Napoleonovi a v tomto smyslu působil i na mladého císaře Františka Josefa I., kterého v březnu 1849 přiměl, aby rozpustil říšský sněm. Vůči Prusku postupoval dosti energicky, avšak doma měl politické odpůrce.
Druhý bratr Jana Adolfa II. Bedřich ze Schwarzenberku (1809-1885) se stal již ve svých 26 letech arcibiskupem solnohradským, roku 1850 byl jmenován arcibiskupem pražským. Stal se známým svým vystoupením na koncilu vatikánském v roce 1862 proti dogmatu o papežově neomylnosti. Podporoval činnosti Jednoty k dostavění chrámu sv. Víta a přičinil se o to, že byl chrám k tisícímu jubileu pražského biskupství 1873 důstojně obnoven, takže se potom mohlo pokračovat v jeho další výstavbě.
Nástupcem Jana Adolfa II. se stal jeho syn Adolf Josef (1832-1914), který se vedle správy rodového majetku věnoval i politické činnosti v říšské radě jako poslanec za některé šumavské okresy. Se svojí manželkou Idou rozenou princeznou z Liechtensteinu oslavil v roce 1907 zlatou svatbu na zámku Hluboká. Oslava zlaté svatby proběhla ve dvou oslavách, menší se konala v prostorách zámecké knihovny a větší potom ve schwarzenberské jízdárně, dnešní Alšově Jihočeské galerii.
Jeho syn a nástupce Jan ze Schwarzenberku (1860-1938) musel řešit složité poměry, které nastaly na jeho majetku po první světové válce v souvislosti s realizací zákonů o pozemkové reformě. Výsledky pozemkové reformy na majetku primogenitury, která byla dokončena v roce 1931: zcela vyvlastněny byly velkostatky Citoliby, Dlouhá Ves - Prášily, Jinonice, Mšec, Netopíce a Třeboň, podstatně zmenšeny byly četné další velkostatky (70 dvorů, 27 revírů, části 19 revírů, pivovar, lihovar, dvě cihelny, vápenky, cukrovar, rybníky a další majetek).
Nastala druhá světová válka a krátce před jejím počátkem se ujal správy rodového majetku JUDr. Adolf ze Schwarzenberku (1890-1960), který se v roce 1939 uchýlil do zahraničí a již se do Československa nevrátil. Majetek mu roku 1940 zabavila německá tajná státní policie a poměry v našem novém státě tomu chtěly, aby se mu zpět již nedostal. 
Již 8. května 1945 byla zavedena nad schwarzenberským majetkem národní správa a po složitém projednávání a tzv. "boji o čtyři miliardy", na které byl tento majetek primogenitury odhadován, schválilo Ústavodárné národní shromáždění 10. července 1947 zákon č. 143 Sb., podle něhož vlastnictví majetku schwarzenberské primogenitury na území Československa přešlo na zemi Českou. Po vydání zákona o krajském zřízení byl tento "zemský, dříve schwarzenberský" majetek zestátněn a dnem 1. ledna 1950 rozdělen mezi příslušná ministerstva.

Dějiny rodu do jeho rozdělení na starší a mladší větev

28. května 2010 v 23:18 | Zdena |  Zámek Hluboká
Dříve, než si blíže povšimneme jednotlivých význačných členů stefansberské větvě, několik poznámek k předním členům hohenlandsberské větve.
Zikmundův syn, Jan řečený Silný (1463-1528) byl podle tradice fyzicky skutečně silný člověk. Prodělal několik vojenských tažení, mimo jiné byl i v Palestině. V císařských službách působil jako hofmistr a předseda dvorského soudu. Později přestoupil do služeb braniborského kurfiřta. Byl autorem upraveného hrdelního řádu z roku 1524, kdy se účastnil reformace. Zabýval se také překládáním římských klasiků, zejména Cicerona. Syny jeho syna Krištofa (1488-1538) se Hohenlandsberská větev rozdělila na starší a mladší bavorskou linii. Starší syn Vilém (1511-1552) z prvního manželství se stal zakladatelem starší bavorské linie a mladší syn Otto Jindřich (1535-1590) z druhého manželství se stal zakladatelem mladší bavorské linie. Vilémovo syn Krištof II. (1550-1596) byl v císařských službách roku 1566 povýšen do stavu říšských hrabat společně se svými strýci Ottem Jindřichem (1535-1590), Janem Mladším (1525-1588), Pavlem ( † 1572) a Bedřichem (1540-1570), přičemž mu byl rozmnožen znak o další symbol s věží. Syn Krištofa II. Jiří Ludvík (1586-1646), rovněž v císařských službách, byl ve Španělsku a Bruselu, angažoval se na císařově straně za třicetileté války. Mise Jiřího Ludvíka zavedli v roce 1612 k biskupu Vratislavskému a polskému králi a roku 1621 ke králi anglickému. Oženil se v Murau s majitelkou tamního panství. 82 letou Annou Neumannovou z Wasserleonburku. S druhou manželkou Alžbětou hraběnkou ze Sulzu měl dva syny, kteří zemřeli v dětském věku a majetek po něm zdědil člen stefansberské větve, Jan Adolf I. ze Schwarzenberku.
Syny Erkingera II. ( † 1510), syn Michala II, se Stefansberská větev dále rozdělila na porýnskou a lutyšskou linii. Starší syn Vilém I. ( † 1541) se stal zakladatelem porýnské linie a mladší syn Edmund I. ( † 1533) se stal zakladatelem lutyšské linie. Měl četné potomstvo, jenž však roku 1667 po meči úplně vymřelo. Dále je nutno uvést syna Viléma II. ( † 1558), Adolfa (1551-1600), který se věnoval válečnickým službám. V roce 1598 dobyl tureckou pevnost Raab (dnes Györ) v Uhrách, za což následovalo roku 1599 povýšení do stavu říšských hrabat a byl mu rozmnožen znak o symbol uťaté Turkovy hlavy, kterému krkavec klove oči. Adolf za vítězství nad Turky získal od císaře Rudolfa II. za odměnu 40 000 zlatých. Jediný Adolfův syn Adam (1583-1641) byl zprvu ve vojenských službách, pak u braniborského kurfiřta, jemuž prokazoval dobré služby zejména za třicetileté války. Později 1640 upadl v nemilost a byl mu zabaven majetek, který byl vrácen až po létech jeho synovi Janu Adolfovi I. 
Jan Adolf I. (1615-1683) nastoupil rodovou vládu po smrti svého staršího bratra Františka Hartrada ( † 1636) jako jediný potomek svého otce a rodu vůbec, stal se zakladatelem rodové državy v Čechách. Studoval v Paříži v mládí velmi cestoval. Nepodařilo se mu uplatnit se v braniborských diplomatických službách. Roku 1640 vstoupil do císařských služeb a roku 1645 do služeb císařova bratra, arcivévody Leopolda Viléma, u něhož dosáhl vysokých hodností. 
Roku 1654 dostal od císaře do zástavy panství Křivoklát, Nižberk a Krušovice a v témže roce získal inkolát čili právo trvale se usadit v Čechách. Schwarzenberkovy služby u arcivévody se neobešly bez obvyklých zápůjček peněz, které mu nemohl arcivévoda splatit. Z toho důvodu mu roku 1660 přenechal na jejich úhradu "remuneratorio nomine" své panství Třeboň. Třeboňské panství bylo tedy prvním majetkem, který Schwarzenberkové natrvalo získali v Čechách a podrželi si je až do té doby, než nové poměry rozhodly jinak (1923 -1924 pozemková reforma, 1947). Z nákupů dalších větších majetků Jana Adolfa I. je třeba uvést panství Hluboká nad Vltavou (1661), panství Mšec ve středních Čechách (1662) a statky Radomilice (1671), Bzí a Branovice (1672), Žimutice v jižních Čechách a jiná panství v zahraničí. Velmi vlivné postavení v říši nabyl Jan Adolf I. v roce 1670 svým jmenováním prezidentem říšské dvorní rady. Jeho zásluhy zhodnotil pak císař 14. července 1670 povýšením do knížecího stavu, nárok na tento titul měli však nadále mít jen prvorození synové rodu, ostatní zůstali ve stavu hraběcím. Hrabství Schwarzenberg v Bavorsku bylo zároveň prohlášeno za okněžněné hrabství. Krátce nato, 20. října 1671, mu císař udělil titul velkého palatina, který mu zaručoval volné užívání celé řady práv a výsad (mimo jiné povyšovat druhé osoby do nižšího šlechtického stavu, razit vlastní mince, legitimovat nemanželské děti, byl osvobozen od placení mýta na svých cestách).
Nástupcem Jana Adolfa I. se stal jeho syn Ferdinand ze Schwarzenberku (1652-1703). I on byl v císařských službách a podstatně rozmnožil rodový majetek jednak na německém území svým sňatkem s jedinou dcerou a dědičkou Jana Ludvíka hraběte ze Sulzu, Marií Annou. Jednak koupěmi v Čechách. Po převzetí velkého dědictví od svého tchána se psal hrabě ze Sulzu a lantkrabě v Kleggau. Erbovní znamení těchto přídomků pak přešla do schwarzenberského znaku. Z Ferdinandových nákupů to byly statky Jinonice s Bučovicemi a Smíchovem (1684), statky Čejkovice a Křenovice (1687, připadly k Hluboké) a panství Postoloprty se statky Bitozeves, Blažím, Selibice, Toužetín, Knovíz, Lipno a Kounov (1691), statek Vlč (1698, připadl k Touženínu), statky Kestřany a Skočice, paství Drahonice a statek Přečín (1700) a řada panství a statků v zahraničí.
Důležitým dokumentem pro budoucí generace schwarzenberského rodu se stala Ferdinandova závěť z roku 1703, v níž kníže ustanovil dvě rodová svěřenectví, čili dal základy k budoucímu rozdělení rodového majetku ve dvě samostatné a na sobě nezávislé části. Předpokladem uskutečnění této dělby bylo, že se v jedné generaci vyskytnou v rodě dva bratři, schopní jednotlivá svěřenectví převzít (mohlo se uskutečnit až o stolení později, v roce1802).
Vládu po Ferdinandovi převzal syn Adam František ze Schwarzenberku (1680-1732) v mladém věku 23 let. Jeho zásluhy do správy majetku byly již daleko osobitější nežli u jeho otce a ve všem se projevoval jako typický barokní šlechtic. Zajímal se o chod hospodaření do podivuhodných detailů, zajímal se i o umění (zaměstnával malíře Jana Jiřího Hamiltona na Ohradě a v Třeboni) a své lesy pokládal "za bezesporu nejkrásnější poklad celého království Českého, který musí být udržován a pěstován".
Zastával též vysoké funkce u císařského dvora. Adam František podstatně rozmnožil rodový majetek v roce 1719 převzetím dědictví po své tetě Marii Arnošte z Eggenberku rozené ze Schwarzenberku (byla dcerou knížete Jana Adolfa I.). Bylo to panství Český Krumlov se statky Chlum, Hamr, Koroseky, Plavnice, Pozděraz a Černá v Pošumaví, panství Netopíce s Helfenburkem a Bavorovým, panství Volary se statkem Běleč, panství Vimperk a Drslavice se statkem Kosmo, panství Chýnov se statky Blanice, Dub, Ratibořice a Vřesec, panství Orlík se Zvíkovem, Červeným Újezdem a Myslívem a dva domy v Praze. Pokračoval i v nákupech panství a statků: Němčice (1706), Dobrš (1707), Zborov a Ohrazení u Českých Budějovic, Protivín s Křešťovicemi (1711), Bělá (1719, připadla k Chýnovu), Hamr a Val (1729, připadly k Třeboni.
Celkem málo je známo, že finančně podporoval akce za svatořečení Jana Nepomuského. Při příležitosti korunování císaře Karla VI. Na českého krále v Praze v roce 1723 bylo panství Český Krumlov s Prachaticemi, Volarami, Netolicemi a Lhenicemi a okolím znovu povýšeno na knížecí s titulem vévodství (prvně to bylo v roce 1622 za Eggenberku) a všichni držitelé panství Českého Krumlova z rodu knížat ze Schwarzenberku se od té doby nazývali vévody krumlovskými. 
Adam František byl nešťastnou náhodou zastřelen císařem Karlem VI. Na honu u Brandýsa nad Labem a jeho nástupcem se stal jeho jediný syn Josef Adam (1722-1782). V době, kdy se Josef Adam jako jinoch ujímal vlády nad rodovým majetkem, staly se Čechy dějištěm válek o rakouské dědictví, jimiž trpělo zejména jeho panství Hluboká na Vltavou. Bylo o něm známo, že má zálibu v umění, což se navenek projevilo mimo jiné velkými stavebními akcemi na českokrumlovském zámku (divadlo, Maškarní sál, zimní jízdárna, zámecká zahrada) i na jiných zámcích a také podporováním hudební činnosti. V roce 1746 rozšířil císař knížecí hodnost pro všechny členy schwarzenberského rodu, kteří pak byli podle francouzského termínu nazýváni s výjimkou právě vládnoucího knížete a kněžny, princi a princeznami. Josef Adam měl stejně jako jeho předkové vysoké funkce u císařského dvora a byl po určitý čas nejvyšším hofmistrem císařovny Marie Terezie a Josefa II. Kníže Josef Adam přikoupil ke svému dosavadnímu majetku statek Hořice (1747, připojen k panství Chýnov), ves Rohanov (1756, ke statku Přečín), panství Nový Hrad západních Čechách (1767) a statek Radlice u Prahy (1767).
Josefův syn a nástupce Jan Nepomuk ze Schwarzenberku (1742-1789) již nezastával význačnější funkce u císařského dvora a věnoval se se zvláštním zájmem správě svého majetku. Byl posledním členem rodu, který vydal vlastní minci, protože to později již nebylo dovoleno. Uskutečnil několik výměn svých statků za jiné (Vlčice, zrušené kláštery v Třeboni a Zlaté Koruně), koupil panství Lovosice (1783) a panství Vršovice (1783) v severozápadních Čechách. Za něho se též začala stavět velkorysá plavební stoka zvaná Schwarzenberský nebo též Vídeňský plavební kanál na jižní Šumavě, po němž a pak dále po řece Grosse Mühl a Dunaji se plavilo dříví z jeho šumavských revírů do Vídně.
Janovými syny Josefem Janem a Karlem Filipem I. se roku 1802 rozdělil rod na dvě větve, na starší: hlubocko-krumlovskou (primogenituru) a mladší: orlickou (sekundogenituru), čímž se po stech letech naplnilo ustanovení závěti knížete Ferdinanda ze Schwarzenberku o zřízení prvního a druhého rodového svěřenectví.